Odkazy Duchů Dolmenů

Člověk musí žít (být přítomen) v živém prostoru; je třeba na tom pracovat, trénovat zvyšování rychlosti myšlení – zadat si otázku a hodiny o ní přemýšlet; myslet, ale velmi mnoho myslet, neustále myslet na to, co je spojeno s božstvím – vlastně s tím, co stvořil Bůh; jíst všechno svoje, které jste si vypěstovali sami; dýchat živý vzduch, pít živou vodu; skládat verše, zpívat písně, svoje písně; žádná matematika – čísla úplně vynechat (oni totiž brzdí); ještě lepší ...

Vojáci-Vedrusové stáli v několika pozicích. Mezi nimi bylo vidět i ženy s meči v rukách, u některých byly, jako u mužů, i dva meče. Oblečení byli do lněných oděvů, na hlavě měli čelenky spletené z bylin. Přibližující se protivník mnohonásobně převyšuje jejich počet. Nyní se srazí – láska a nenávist, štěstí a vtíravý smutek, světlá touha a žízeň po násilí a sobectví, čistý dech kvetoucích luk a zlovolný dech protivníka.

Formování začínalo ještě v matčiných útrobách, když dítě cítilo své rodiče, žijící v lásce a radosti. Komunikovali s ním myšlenkami a zvali ho na svůj pozemský svět, vykládali mu, jak je zde dobře. Je to doba, kdy se formuje duch dítěte, a formuje ho jeho šťastný, vědoucí a starající se otec. Když se dítě narodilo, zpívala se mu ukolébavka, ve které se zpívalo o dívce (chlapci) – jeho polovince.