Opravdovost, upřímnost a spravedlnost

Opravdovost, upřímnost a spravedlnost

- Tři pilíře pravého vůdcovství u koní na které se bohužel často zapomíná.

Když se zeptám lidí, co je potřeba pro správné vedení koně, většina lidí odpoví „respekt a důvěra“, s tím také souhlasím. Co se však pod pojmem respekt a důvěra skrývá, na to už většina lidí neumí odpovědět a nebo jen omezeně.

Hodně lidí má mylnou představu, že respekt se buduje skrze nátlak, strach či naučenou bezmoc (často všechno dohromady). Jiní zase mají pocit, že aby si s koněm vybudovali pevnou důvěru, musí koně stále odměňovat pamlsky, šišlat na něj jako na dítě apod. Tedy takzvaný „cukr a bič“. Obojí má s respektem či důvěrou jen pramálo společného, jestli vůbec, většinou si skrze takové chovaní vůči koni lidé jen něco kompenzují.

Pokud chceme být pro koně dobrým (co dobrým, skvělým) vůdcem, musíme pochopit pravou podstatu důvěry a respektu. Za těmito dvěma slovy je toho schované mnohem více, než si mnozí myslí. Pokud chceme, aby nám kůň důvěřoval a respektoval nás, musíme toho být také hodni. Opravdu to nefunguje tak, jak se mnozí bohužel domnívají, že přijdou ke koni, proženou ho v kruhovce a „řeknou“ mu, „teď jsem tady, tak buď tak laskav a respektuj mě a důvěřuj mi, nebo ti přidám práci, abys zjistil, že se mnou ti je vlastně nejlíp“.

Koně takhle opravdu nepřemýšlí, pro ně jsme naopak při takovém způsobu zacházení jen predátoři, před kterými je lepší utéct (což většinou nejde) a tak jsou tedy nuceni se podvolit. Takoví zlomení koně pak vypadají, že nás opravdu respektují a důvěřují nám, protože se již nevzpírají a dalo by se říct, že pracují jako hodinky, jen bez té jiskry v oku. Ve skutečnosti nás však mají plné zuby. Respekt se v takovém případě mění na naučenou bezmoc a důvěra zůstala někde daleko za branami kruhovky.

Co je tedy potřeba k opravdovému respektu koně k nám? No přece náš vlastní příklad. Jak můžeme po koni chtít, aby nás respektoval, když mu to mi neopětováváme? Úplně stejné je to i s důvěrou, nejdříve musíme věřit my jemu, aby mohl věřit i on nám.

K vzájemnému respektu a důvěře je potřeba i úcta, bez ní to nejde. A k úctě se pojí právě i výše zmíněné tři pilíře – pilíře důležité k správnému vedení. Možná si mnozí z vás řeknou, co má společného opravdovost, upřímnost a spravedlnost s respektem a důvěrou? Věřte mi, že hodně, je to vlastně základ na kterém se pak dá vztah dále stavět. Lidé ke koním často nejsou vůbec upřímní, opravdoví ani spravedliví. Skrývají před nimi své skutečné pocity a emoce a překrývají je jinými. Tváří se přátelsky a pozitivně i když ve skutečnosti jsou plný nenávisti, agrese a strachu. Koně to moc dobře ví a nemají to rádi. Koně takového člověka vnímají jako podvodníka, člověka kterému se nedá věřit, protože jedná proti jejich vlastní přirozenosti, přirozenosti, která je pro jejich život velice důležitá. Koně potřebují vědět jak se ostatní koně ve stádě cítí, je to nezbytné pro jejich přežití i vzájemné vazby. Pokud ke koním nosíme „masku“, abychom překryli své opravdové pocity a emoce, jsme pro ně jako časovaná bomba, která může kdykoliv vybouchnout. V takovém případě nám kůň nebude nikdy věřit ani nás respektovat, nejsme totiž takové pocty hodni.

A jak je to s tou spravedlností? Být ke koni spravedlivý je stejně důležité jako vše výše zmíněné. Když budeme s koněm jednat vždy spravedlivě, bude si nás mnohem více vážit. Dokážeme mu totiž, že se v každé situaci zachováme vždy férově a důsledně. Koně si nás i po letech rádi otestují, jestli jsme stále hodni tak vysokého postavení a jestli se o ně dokážeme i v krizových situacích postarat. Spravedlnost je právě ten pilíř vedení, kdy s koněm jednáme vždy tak, aby to odpovídalo dané situaci. A s tím je spojená právě i důslednost, vytrvalost, trpělivost a stabilita. Když kůň překročí určité meze, které spolu máme stanovené, spravedlivě mu vždy ukážeme, že je potřeba, aby situaci napravil. Podotýkám, že se spravedlností nemá nic společného zastrašování, utiskování či jiné hrubé zacházení! Jde „jen“ o to, aby kůň věděl, že pravidla, která mezi sebou máme stanovená, stojí na pevných základech. Jak by se o nás mohl kůň v krizových situacích (a nejen v nich) opřít, kdybychom nebyli stálí ani v tom, co jsme si s koněm nastavili?

A v neposlední řádě je důležité si uvědomit, že k respektu a důvěře patří i vzájemné respektování osobních prostorů. Lidé by stále jen sobecky chtěli, aby jim kůň nevstupoval do osobního prostoru a přitom oni v tom jeho můžou dělat všechno bez dovolení, takzvaně i dříví štípat. To není fér. Pokud od koně něco požadujeme, měli bychom mu to i sami nabídnout, jedině tehdy se stáváme tím vůdcem, ktereho si kůň zaslouží. Proto by nám mělo jít vždy o to být stále lepším člověkem (a tím pádem i vůdcem), nestagnovat. Koně nám na této cestě moc rádi pomůžou, stačí jen naslouchat. Oni s námi neustále komunikují, stačí jen plně otevřít oči a skutečně začít vnímat, vše pak bude o dost jednodušší.