Přemítání nad věkem

Tak si tak přemítám nad tím věkem,

který stvořen byl v souvislosti s Člověkem,

a tak stalo se, že začali jsme žít číslem,

namísto toho, aby žili jsme naším nitrem.

Naše nitro, naše duše, nerozlišuje totiž žádný věk,

důležitost číslům dal pouze a jen člověk.

Ve své podstatě naše duše věčně mladá může být,

po věky věků plně světem zářit a šťastná Být.

Vytratilo se však kamsi naše s Bohem spojení,

a to ztracené je již nespočet našich vtělení,

když Člověk cestu své degradace nastoupil,

jakýsi zvláštní až bez-citný duch jej prostoupil.

Duch byl nejednou zformován energií sobectví a utrpení,

ale to energii zvané ČLOVĚK vlastní není,

svou energetiku jsme tak postupem věků stále snižovali,

Bohu a všem Božským schopnostem jsme se tak na míle vzdalovali.

Nyní pro mnohé z lidí život na Zemi utrpením je,

z tohoto se však pouze a jen temná strana raduje,

nezbytností je však opět k Harmonii spět,

Božství v sobě, v druhých, ve všem živém uvidět.

Uvědomíme-li si co znamená to skutečně býti Člověkem,

zapomeneme velmi rychle, že někdy trápili jsme se věkem,

dokonce nás dlouho krmili údobím nazvaným pravěkem....

prý z opice vyvinul se ten, jež nyní nazývá se Člověkem.

Toto však jen výsměch Člověku a jeho degradaci je,

otupělého, nevědomého Člověka ten, kdo těžit z něj a tížit jej chce, snadno opije,

proto probuzení jedinou možnou cestou k procitnutí je,

ZNOVUZROZENÍ pak celou naší Bytostí prostupuje,

.........a naše Bytí ČELO-VĚČNÉ je.......

S Láskou

Arménia Vedrussa