Samota – osamění – procitnutí ♥

Samota – osamění – procitnutí ♥

Jako dítě i v čase dospívání cítila jsem se často osamělá. Osamělá ve svém cítění, myšlení, vnímání věcí, chápání života, vidění příčin, souvislostí, propojeností. Pojímala jsem věci jinak než většina mých vrstevníků, přátel, lidí v mém okolí. Velmi jsem toužila splynout s lidmi, ale jakoby oni byli vzdáleni mne, anebo já jim?

Nechápala jsem celé fungování systému, proč musím chodit do školy, když mne to tam vůbec nenaplňuje, nebaví a zcela v jiném prostředí, jiné věci, než do kterých mne nutí, učit se chci, proč rodiče, lidé chodí do zaměstnání a tak všichni v rozdělení opouštějí své domovy. Domovy – dá-li se to tak nazvat, byli u nás panelákové klece, navrstvené jedna na druhou jako králíkárny, byť s pěkným výhledem na krajinu (alespoň z našeho bytu,v 6.patře, jednoho městského paneláku), obklopené nedalekou přírodou, avšak umělé, nepěkné, šedočerné, tak jako všechny budovy Matrixu. Ale naši vesnici zbourali pro těžbu uhlí (prosím, odpusť nám Matičko Země), a vystavěli pro nás města, různá sídliště, kde se nám bude krásně žít, neboť tam budeme mít vše, co potřebujeme – bydlení v panelácích, moderní školy, ctnostná zaměstnání, hřiště, obchody, služby, nákupní, kulturní, sportovní centra – konzumní svět.

Šedočerným byl pak pro mne i celý způsob života, ráno vstát za povelu budíků, nebo rodičů, vzít svačinu, tašku na záda a alou jít. Ach jo, připadala jsem si snad jako nejnešťastnější školačka na celém světě J…Zaplať Pán Bůh alespoň za volné víkendy J, i když i těch jsem si ne vždy svobodně, tak jak z duše toužila jsem, mohla si užít.

A tak zažívala jsem různé pocity osamění v sobě samé, má dušička byla plná pocitů, otázek, myšlenek, však také i já na své cestě zažila jsem mnohé. Ale v tom svém tichu, v té mé samotě, v tom mém osamění díky obrovské touze vše pochopit, navnímat, děly se vám věci. Už jako malému děvčeti chodily mi na mé otázky i rozličné odpovědi, někdy dříve, někdy později a navíc jsem vždy velmi vnímavým pozorovatelem všeho dění byla, dušičkou svou se navnímávala a tak se mi vždy celá mozaika do jednoho velkého, jasného obrazu postupně poskládala. K tomu ve svých 16 letech od jedné báječné ženy jako dar knihu další jedinečné ženy Luisy L.Hay – Miluj svůj život dostala jsem – a ta mým slabikářem, se kterým s Láskou a Nadšením pracovala jsem, stala se.

V čerstvé dospělosti své pak stále mezi lidmi, ve společnosti chtěla jsem být, ale o to více mi Vesmír chvil samoty, osamění připravil. Tak velmi jsem chtěla stále někde být, s lidmi sdílet, bavit se, zpívat, tančit, že nedokázala jsem si své samoty naplno užít. Čím více chtěla jsem být s lidmi, okolím v Propojení, tím více mi Vesmír posílal chvil v osamění. Zpočátku z toho občas smutek na duši měla jsem, než co měla jsem pochopit, pochopila jsem. Jupíííí!!!!! J

Pochopila jsem, pocítila jsem, že to co venku najít chtěla jsem, to tam k mání není, a že jediná cesta, jak procitnout, je do sebe obrácení.

A tak jsem vám lidičky zlatí, objevila v sobě ty nejvzácnější dary(a stále ještě objevuji, neboť to je nikdy nekončící proces) . V tom klidu, samotě, osamění, zjistila jsem, že ve své podstatě, ani tam nikdy nejste sami. Ale skrze svou Boží částečku, která vás s Bohem v Propojení pevně drží, zjistíte, že celý Vesmír je v ní s vámi. Byť jako dítě jistou předtuchu měla jsem, když sama se sebou v sobě – s Bohem komunikovala jsem, ale že otevře se mi tento proud v neomezeném množství, to netušila jsem, neboť v posledních inkarnacích, tak jako všichni za závojem zapomnění žila jsem.

Tedy v momentě, kdy jsme svou samotu, osamění plně přijala, začali se dít věci. I když i dříve odpovědi na mé otázky chodily mi, najednou vše zcela nový náboj začalo mít. Tím, že jsem přijala svou samotu, jsem totiž přijala plně i sama sebe a tak i Boha a celý Božský princip. A tak má Boží částečka o to více rozzářit se mohla, má duše o to více rozkvitnout a do další dimenze vplout.

Co stalo se poté?

Já začala milovat život ještě více než kdy předtím. Začala jsem milovat svou samotu a bytí se sebou samou, milovala jsem sednout na kolo nebo vyjít si do přírody na túru a být s přírodou a tak i s Bohem, planetou Zemí, Vesmírem v tom nejtěsnějším spojení. Skrze svou Boží částečku začala jsem vnímat čím dál více, a tak i má duše stále více těšila se. Začala vnímat jsem stále více bytosti očima často neviditelné, komunikovat se svým strážným andělem a dalšími Bytostmi Světla a Lásky, zpívala jsem častokráte přírodě různé ódy své a ona mi, mou Lásku, vracela několikanásobně zpět. Děly se mi a dějí věci slovy jen těžko popsatelné, ale kdo prožil obdobné, jistojistě pochopí mne ♥.

Dnes už si svou samotu, bytí se sebou samou nenechám nikým vzít, naopak stala se mou každodenní součástí, neboť jsem opakovaně ponořena do samoty, nalezla poklad zlatý J, na který nedám dopustit. A když už pak sami se sebou plně spokojeni, šťastni jste, pak může se dít cokoli, tento vnitřní stav vám nemůže nikdo vzít, pokud to sami nedovolíte.

Vážíte si tohoto stavu, neboť zjistíte, že nemusíte být s někým (někým viditelným, hmotným), abyste šťastni byli. Ale pokud jste, jste s někým, s kým vám dobře je, tak už je to „jen“ dalším vaším bonusem, třešničkou na dortu. A vězte, že to neskutečně po všech stránkách osvobozující je, neboť již nejste závislí na nikom a na ničem, už vám není smutně či nepříjemně. Navíc vybíráte si, s kým svůj čas prožijete, svůj prostor posdílíte, komu, čemu a kam své energie dáte. Vážíte si sebe, druhých, všech živých bytostí, svého času, svých energií, protože si hluboce vážíte i sami sebe.

Mnoho lidí se dnes v rozličných projektech, spolupráci, komunitách, společenstvích propojovat chce, ale aby vše na pevných základech mohlo stát a tak i vytrvat, je zapotřebí jeden zásadní fakt – a to ten, aby každý z účastněných do stavu vědomého přešel, sám v sobě šťastný, spokojený byl, aby přirozeně v úctě, respektu a skutečné Lásce k sobě i druhému žil. Pak teprve jsou brány našemu spolutvoření plně otevřené a mohou se další zázraky v našich životech dít – a tak za to vše, za všechnu dokonalost Stvoření, patří našemu Stvořiteli ne jeden obrovský Dík a vstříc procitnutí vyjít.

DĚKUJI ♥ DĚKUJI ♥ DĚKUJI ♥

S Láskou a Vděčností

Arménia Vedrussa ♥

P.S. A co podstatné jsem chtěla tím vším říct – nebojte se být sami se sebou, ve své samotě, neboť právě v ní můžete ke svému procitnutí dojít….miluji vás, objímám….až slzy z očí štěstím kanou mi ♥